Guenther Steiner exkluzivně: Přesun z Formule 1 do MotoGP a život bez stresu z Haasu

Kdo by z motoristických fanoušků neznal Guenthera Steinera (61). V rallye pracoval po boku jezdců, jakými byli Colin McRay a Carlos Sainz. Před 25 roky vstoupil do kolotoče Formule 1 a stáje Jaguar na pozici výkonného ředitele. V roce 2005, kdy Red Bull koupil Jaguar Racing, byl jmenován technickým ředitelem. Už během první sezony přivedli se šéfem týmu Christianem Hornerem tým k lepším výsledkům. V roce 2014 stál u zrodu a stal se šéfem týmu Haas F1. Americkou stáj opustil v roce 2023. 

V září 2025 byl Steiner jmenován do čela konsorcia, které získalo motocyklový závodní tým Red Bull KTM Tech3 MotoGP Letos hájí barvy této stáje Maverick Viňales a Enea Bastianini. Guenther Steiner se tak objevil i na závodech v Brně, kde nám poskytl exkluzivní rozhovor.

Snil jste jako dítě o tom, že se třeba někdy stanete závodním jezdcem nebo budete tíhnout k motorsportu?

Ne, nikdy mě to ani nenapadlo, že bych mohl být závodníkem. Ať už v autě nebo na motorce. Už od dětství jsem ale motorsport miloval. Nemám tušení proč tomu tak bylo, protože moje rodina neměla s motorsportem nikdy nic společného. 

Letos je to přesně 25 let, co jste vstoupil do Formule 1, viďte?

Ano, zhruba tak. Ani si to přesně nepamatuju. Víte, jsem už prostě moc starý na to, abych si takové věci pamatoval. Je to opravdu už dlouhá doba.

Jak na začátky v efjedničkách, konkrétně u stáje Jaguar, vzpomínáte?

Jak na to vzpomínám? To je velmi zajímavá otázka. Víte, já jsem ve svém životě nikdy neměl sen ve smyslu „chci být tímhle, chci být tamtím“. Vždycky jsem ale chtěl dělat něco, co mě baví. Takže jsem se nechtěl stát ani šéfem týmu ve Formuli 1. Nenapadlo by mě dříve, že tomu tak jednou bude. Začínal jsem před 40 lety v rallye. Byl jsem už tehdy spokojený s tím, co jsem dělal. Pak se ale objevily nové příležitosti. Zavolali mi lidé, byl mezi nimi i Niki Lauda, zda bych se nechtěl do Formule 1 přidat. Přitom jsem Nikiho neznal a on vlastně ani neznal mě. Prostě potřebovali mezi sebe někoho dalšího. Když tak nad tím zpětně přemýšlím… jsem i dnes překvapený u toho, jak se to tak všechno sešlo. Navíc, když jsem pro to prakticky nic neudělal. 

Takže jste prostě jen plul s proudem…?

Přesně tak. Jak jsem říkal. Nikdy jsem neměl žádný velký plán stát se šéfem týmu F1 nebo vlastnit, či spoluvlastnit tým v MotoGP. Bylo to vždycky prostě jen: „Fajn, to by mohlo být zajímavé, zkusíme to.“ 

Jak složité bylo přivést stáj Haas do Formule 1? Třeba i v porovnání s letošním vstupem do efjedniček týmu Cadillac?

U Haasu jsem začal s velmi dobrým byznys plánem a měl jasno o tom, jak to vše uskutečnit. Jinak by na to nikdo nedal peníze. Poté jsem hledal investora. Potkal jsem s panem Haasem a předběžně jsme se domluvili na spolupráci. Rok a půl mě ale testoval. A čekal na to, zda to vše jsem schopen vůbec zvládnout. Důvod byl jasný. Byl jsem totiž na to všechno sám. Neměl jsem prakticky nikoho po ruce. Ale pana Haase jsem uklidňoval, že to zvládnu, ať se nebojí. Uvěřil mi. Jak těžké to bylo? Bylo to hrozně moc práce. Ale také platí, že když děláte něco takového, musíte mít štěstí a najít ty správné lidi, kteří vám pomohou, protože jakmile se to rozjede, sami to nezvládnete. A řekl bych, že jelikož jsem se v motorsportu pohyboval už dlouho předtím, spoustu lidí jsem znal a díky tomu jsem i přilákal další, kteří měli podobné nápady. A zvládli jsme to i jejich zásluhou. 

A jak bych to porovnal s týmem Cadillacem? Jsou to už jiné časy. Řekl bych, že teď je to o dost těžší. A taky mnohem dražší než v době, kdy jsem to dělal. My jsme měli také o hodně méně peněz než má nyní Cadillac. To vám můžu říct s jistotou! 

Dělal jsem něco v Monte Carlu pro francouzskou televizi Canal+ s Danem Towrissem. A ptali se mě na to samé a já řekl: „Dane, mezi mnou a tebou byl jeden podstatný rozdíl: já měl mnohem míň peněz než ty, kámo.“ Ale je to prostě obrovský projekt, a myslím si, že doteď se nám dařilo lépe než jim.

Nedávno jste se zmínil, že by Esteban Ocon mohl letos skončit u Haasu kvůli špatným výsledkům. Kdo by ho mohl nahradit?

Já vlastně nevím, kdo ho nahradí. Ale když to porovnáte s druhým jezdcem Oliverem Bearmanem. Ty výsledky u Ocona tam prostě nejsou a přitom je to zkušenější borec. Esteban je sice dobrý jezdec, ale je jasné, že je už z efjedniček na odchodu. Nemyslím si, že po špatných výsledcích, které dosahuje, bude moci přejít do jiné stáje Formule 1. Určitě ale najde uplatnění v jiné sérii. Nahradit by ho mohl Júki Cunoda. Jde o jezdce Hondy, ale taky Japonce, takže by po něm mohla sáhnout Toyota, která je teď sponzorem Haasu. Nevidím do toho, ale možná by mohli vzít i nějakého nováčka, kterých je tam docela dost. Velmi nadějný je třeba Rafael Câmara, brazilský závodní jezdec a člen akademie Scuderie Ferrari. 

Chtěl byste se někdy vrátit do Formule 1?

Jestli bych chtěl vrátit? Rozhodně nejsem tak zoufalý, že bych se vracet musel. Za současné situace vlastně ani ne, protože jít tam jen proto, abych dělal nějakou práci, tak to nechci. Potřebuju projekt. Vždycky dělám věci po svém a momentálně tam žádný projekt není. A Formule 1 se hýbe kupředu, všechno se vyvíjí. V tuhle chvíli jsou tam všichni spokojení s tím, jak to běží. A já sám sebe nedefinuji na nějakou pracovní pozicí. Stále jezdím na závody F1 pracovat pro televizi, a to mě taky baví. Takže pro mě je nejdůležitější dělat něco, co mě naplňuje. Protože když mám dělat něco, co nechci, nebo když nemám rád lidi, se kterými dělám, nejde mi to. Neumím to totiž skrývat, musím rovnou říct: „Tohle se mi nelíbí.“ A to většinou nemá dlouhého trvání.

A jak už jste říkal, věci se vám prostě nějakým způsobem stávají, takže jedno vede k druhému…

Přesně tak, však ono se pak zase něco objeví.

Kdo je váš favorit na letošního šampiona ve Formuli 1 a v MotoGP?

V Formuli jsem teď přehodnotil názor směrem ke Kimimu Antonellimu. Na  začátku roku jsem si byl docela jistý, že jím bude George Russell. Myslím ale, že Kimi teď o titul svádí skvělý souboj. Takže mojí volbou je Kimi. A v MotoGP se domnívám, že to dokáže Marco Bezzecchi. Líbí se mi jeho styl jízdy, mám ho rád jako člověka, takže jsem možná maličko zaujatý. Ale podává vážně dobré výkony. Navíc Aprilia je teď velmi silná. V MotoGP je mnohem těžší předpovědět mistra světa než ve Formuli 1, protože kdo by byl řekl, že Aprilia bude mít letos tak fantastickou motorku. A Marco je každopádně skvělý jezdec, takže si myslím, že to bude Marco.

MotoGP je od loňského roku pod křídly Liberty Media. Jsou už teď nějak konkrétně poznat změny?

Naprosto. A není to jen o jedné konkrétní věci. Znám lidi z Liberty Media ještě z Formule 1. Byl jsem u toho, když Formuli 1 kupovali, takže přesně vím, co dělali a jaký mají přístup. A oni mají přesně ten vliv na to, aby udělali tento sport, tedy MotoGP, zajímavější i pro širší publikum. Ten sport sám o sobě je fantastický, ale neví o něm dost lidí. Liberty Media tlačí hodně na sportovní i zábavní stránku MotoGP tak, aby se o tom vědělo. 

Kdybyste mohl vzít jednoho konkrétního jezdce Formule 1 a posadit ho na motorku o výkonu 300 koní, kdo by to byl a proč?

Posadil bych na ni Maxe Verstapenna. A proč? Protože si myslím, že je momentálně ten nejlepší jezdec v Formuli 1 a prostě bych chtěl vidět: „Tak jak jsi dobrej na motorce, kámo?“

Jaký je to pro vás pocit být v MotoGP poté, co jste strávil více než dvě desetiletí ve Formuli 1?

Cítím se tu moc dobře. Je tady spousta práce, ale tam, kde jsou výzvy, se skrývají i příležitosti. A já příležitosti vyhledávám. Byl jsem vlastně velice příjemně překvapený už samotným přijetím. Víte, snad nikdo nebyl naštvaný, že jsem tady, což už samo o sobě je v motorsportu velký úspěch. Když totiž do tohoto sportu přijdete, tak zjistíte, že vás tu vlastně nepotřebují. Ale to, že jsem přišel očividně vzbudilo u lidí zájem, byli k tomu všichni pozitivní, a proto jsem tu opravdu hodně spokojený.

Svět, myslím tím mainstreamový svět, vás v podstatě miluje pro vaše legendární výstupy v Drive to Survive, jako je třískání dveřmi, hodně barvitý slovník a podobně. Nás ale zajímá to, co zůstává skryté. Co se děje s Güntherem Steinerem, když se vypnou kamery?

Jsem ten nejnormálnější chlap, jakého potkáte. Fakt mi to nevěříte? Lidé se mě ptají: „Jaké máš koníčky, děláš něco…“ Ne. Když zrovna nepracuju. Protože, jak už jsem zmínil, to, co dělám, mám rád, a měl jsem v životě ohromné štěstí na práci, která mě bavila. Takže moje vášeň je moje práce a tím žiju. Jinak jsem ale naprosto normální člověk a chci jím být, vůbec si nepřipadám výjimečný. Dělám práci, co mě baví, celkově si užívám život, a když mám volno, ze všeho nejradši jsem prostě s rodinou.

Kdyby měl Hollywood natočit filmový trhák čistě o vás a vašem životě, jaká jedna emoce by v něm převládala? A kdo by vás musel hrát, abyste vzteky nerozmlátil dveře kvůli tomu, že to totálně zkazili?

Na to první odpovědět neumím, to je spíš otázka pro vás. A na to druhé, kdo by mě měl hrát, to taky nevím.,,, Vím! Clint Eastwood! Ale ten už je na to teď moc starý (96. let – pozn. red.). Ale dejme tomu mladý Clint Eastwood, protože to je fakt drsňák a frajer.

Chcete, aby vás hrál drsňák?

Jasně, že jo!

Být šéfem týmu Haas znamenalo žít čtyři roky pod neustálým stresem. Hádám, že často až na pokraji zhroucení. A taky to přinášelo nutnost hasit neustále nějaké průšvihy. Jaký to na vás mělo emocionální dopad, když to všechno skončilo? Byl to pocit absolutní svobody, nebo jste trpěl těžkými abstinenčními příznaky z nedostatku chaosu, který možná i potřebujete k přežití?

Ne, cítil jsem velkou úlevu a byl jsem šťastný. Poslední roky mě to už nebavilo, protože jsem měl jiné představy než majitel týmu. A on je samozřejmě majitel, tým je jeho, takže má pravdu a má na to plné právo. Když to tedy skončilo, byl jsem za to hodně rád. A pak… já jsem totiž měl původně v plánu, že tak půl roku nebudu dělat vůbec nic. Jenže jakmile se to oficiálně oznámilo, začali mi hned volat lidé z televize. A s tím jsem vůbec nepočítal. Jak říkám, já beru věci tak, jak přijdou. Všechno se to seběhlo tak rychle, že jsem ani neměl čas dostat nějaké abstinenční příznaky. Skončil jsem v lednu a už v březnu na prvním závodě v Bahrajnu jsem byl zpátky v paddocku a dělal pro německou televizi. Byl jsem prostě ohromen tím, kolik dalších možností na mě čekalo, přestože jsem původně neplánoval dělat vůbec nic.

Když už jste v motorsportu zažil absolutní dno i chvíle naprosté euforie, je v tomto brutálním byznysu vůbec ještě něco, co vás dokáže překvapit a emočně odrovnat? Je nějaký konkrétní moment z vaší kariéry, který vám i po všech těch letech stále vhání slzy do očí?

Ty chvíle štěstí si umím užít, ale užívám si je po svém. A vždycky si až dodatečně uvědomím, že jsem si je vlastně nevychutnal dostatečně, protože neustále myslím na další věc, co musím řešit. Pořád mám co dělat. Jedním z těch momentů, kdy jsem cítil obrovské štěstí, bylo, když Romain Grosjean přežil děsivou nehodu (došlo k ní v listopadu 2020 během Velké ceny Bahrajnu. Jeho vůz po nárazu v rychlosti 192 km/h prorazil svodidla, rozpůlil se a okamžitě vzplanul. Grosjean strávil v ohnivém pekle neuvěřitelných 27 sekund, než se mu podařilo vyprostit – pozn. red.). Víte, sice jsem neplakal, ale emočně to pro mě bylo hrozně silné. Sedíte tam a honí se vám hlavou: „To vážně budu muset řešit tohle, jestli z toho auta teď nevyleze?“ Ale pak vidíte, že ten kluk žije, a to je to opravdové štěstí. Je to milionkrát důležitější než nějaký výsledek závodu. Jsem emotivní, občas hodně, ale ty běžné emoce přejdou. Tohle je však pocit, který se do vás zaryje. V tu chvíli si říkáte: „Mám jít někomu oznámit, že je mrtvý?“ To fakt dělat nechci. A pak se z toho plamene vynoří, a to je absolutní euforie.

Foto: Petr Podroužek Sr.